Za hranou stolu (BPM)

Až v tuhle Bergmanovskou chvíli vidíme se po letech. Oba za hranou stolu, jako za nějakou bizardní barikádou. S konví plnou jasmínovýho čaje, tiše popíjíme. A tebe prej zevnitř očesali do větví. Teď sedáš za piáno bíla jako stěnoví. Do bytu ti fouká průvan, a ty mu ještě nastavuješ prsa dokořán. Z balkónu chytáš do vlasů slunce. Máš suchý ruce. Obtisklý zábradlí. V levý dlani a v pravý svíráš vzrušení. Ponevaďž milenci ti nepřišli, ale tvůj klín, je stále neschopný se přestat chvět. Jen si to přiznej. Byt máš tak strašně prázdnej, oproti dřezu, oproti popelníku. U stěny poházený desky jazzu, pár knih, pár pornočasopisů. A pár filmů s Woodem pro subtiliní odlehčení. Že by se i k tvýmu osudu přiblížil Zolův zabiják? Nevím. Komu se zavděčit, viď? Má krásko balancující na klávesách. Na kterých stále někdo někde, jako když se topí ve vlnách hraje. A mezitim my dva stále popíjíme. Je ti teprv něco přes dvacet a už si unavená, vlastně stejně jako já. A spousta dalších co to tiše tají. Stůl je nám krátkej. Nemáš touhu dotknout se i mně? Ne?! Tak to ty střepy ve vočích máme asi jenom z dlouhý chvíle. Nechtěl jsem ty střepy, ani ty louže z nich, když spadaly nám pod kalich, ze kterýho vídáme už jen šibeniční písně. Nemusíš říkat vůbec nic. Nemusíš říkat vůbec nic. Nemusíš říkat vůbec nic. Nemusíš říkat vůbec nic.