Hrad (Brontosauři)

E 1. Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den, A E že jen nevěstu, a moh' se brát, na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven F# H jak nad Vltavou Pražskej hrad, E ráno je naděje, co neumírá před polednem, A As když do oběda nevyjdeš ven, A E jukneš se na teploměr nálady a podle pole H E s novinama začneš den. A R: Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání, E co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání, H jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej, E když se mu u srdce blejská. 2. Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den, že jen nevěstu, a do pekla moh', tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor, co vrší se jak v létě stoh, moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den, do oběda času dost, jak z jinýho století, jak vnucenej sen si připadáš, jak špatnej host. R: R: R: