Podivný dědictví (Komunál)

U křesla v rohu pod oknem, kde sedávals a básně si čet, v té tmě, kde zůstal i tvůj sen, tam teď smutně leží jen tvůj pes. Chtěl jsi, aby lidi cos měl rád neměli bídu ani hlad zatím ses celej život hnal teď knihu si zavřel a jseš sám. Dokuď voda teče, pijou z ní, až pramínek vyschne co pak sním zestárlej pleyboy, co všem dal u brány do nebe tiše stál. Knížku už nikdo nesebral leží tam a bude ležet dál jenom pes je smutnej a nechce jíst, jeho pán už s knížky nechce číst. Ať si nemyslej...že budu při zdi v nebi stát dám si nalejt...s cizí dámou půjdu spát... alspoň jednou...žít podle vlastních pravidel jen mě mrzí...že jsem to dřív nevěděl... To si dáme - v tomhle baru nebeským zedník, řezník - všichni s holou prdelí dole zuří - válka příbuznej je vrah o tvý auto - o tvou chatu na horách Na to serem - ať si to všechno seberou jednou za rok - ať mi kytku donesou budu na ně - z láskou vzpomínat až se mě budou - válet v peřinách Strejda s tetou na víkend jedou ven je to divný, že s tvým žigulem kamarád co na pohřbu hold ti vzdal mezi nohy, tvý ženě ruku dal. Nezbejvá, než se tomu všemu smát tvý děti dávno pijou na horách jenom ten pes, co měl tě rád tomu je smutno a nechce žrát...