Admirál (Vondráčková Helena)

D C# H7 Na té fotce co mi dal on vypadal jak admirál, G6 A A7 tělo jako lineár, no ideál po kterém ženy šílí. D C# H7 Jeho pohled žárem plál a sliboval že by mi dal G6 A7 D svatebním darem křižník co kotvil opodál. A7 D C# H7 A proto do mých snů pak vstupoval ten admirál můj admirál, G6 A7 jak na lodním můstku stál a vzpomínal na mě když bouře kvílí. D C# H7 Jak všech moří mocný král si s větrem hrál můj admirál, G6 A7 D to jeho mužný klíčí vlál z něho bílý šál. A7 Říkal (on říkal) život je jak oceán, Hmi F#5+ Hmi když se dva setkají tak musí spolu plout . A7 Láska je křehká jak porcelán D H7 a ten kdo to snad ne, a ten kdo to snad ne, Emi A7 a ten kdo to snad neví tak je bloud. Vzdávala jsem nebi dík, že můj milý je námořník ústa jako zralý fík a známý zvyk měl chůzi kolébavou. Říkal mi c'est manni fei, znal francouzsky můj námořník, já snila jsem že jednou unese mě na rovník. Říkal (říkal) že touží po zátoce, v které by po cestách mohl se mnou spočinout. Láska musí nésti ovoce a ten kdo to snad ne, a ten kdo to snad ne, a ten kdo to snad neví tak je bloud. Na té fotce co mi dal on vypadal jak admirál. Tělo jako příložník, no námořník a já jsem naletěla na tenhleten hloupý trik: nebyl admirál nebyl námořník, já poznala jsem záhy byl pouhý převozník.