Zámek (Schmitzer Jiří)

A4 Jak vítr v šedé chladné poušti mračen tvých Emi co máš je s deštěm ustrnulé na tvářích G D smáčí líbeznou tu krajinu. Poslední jarní mrazu krutý dech, co zlostně ukájí se na květech, kráčí, přes zklamání, pustinu. Hmi R: Tam k zámku míří kočár splašeného spřežení A A4 A kol čisté tůně, směr svůj nemění. , Hmi Však chladná tůň se rázem do červánků zbarvila, E E7 "já jsem tvá, tys můj" pravila. Teď šumí děšť, jak rozplakal se podvečer, když předtím na střechách se horkem potil thér, smývá je nejpevnější objetí. Proradné lásky, hnus i žár i stesk a pevný dub vedví rozpoltil blesk, hříva plamenů šeptá "co je ti". R: Tam k zámku míří... Věřit a dát se čistou vírou k hříchou svést, tu krutou bolest v prsou nelze snést, loudí, životem splatit těch pár chvil. Ať dítě, žena, muž, člověk či Bůh, déšť, vítr, hvězdy, Slunce platíc dluh, bloudí, hledaje účel, smysl, cíl. R: Tam k zámku míří...