Prokletá (Maxa Martin)

Dva krátký černý sonety, jen pár slov, sotva do věty, několik veršů v tajný schránce čísi paměti . Dva cáry zašlý viněty, dvě krátký básně prokletý jednou tu po nás nejspíš zbydou a nic víc. Jedno je jistý, zatím jsi lásko ještě mladá a těch pár veršů vůbec tě trápit nemusí, proto neztrácíš svůj zvláštní úsměv sladký subrety, když se řítíš v drážce věčný rulety i když jen na chvíli tudy nejspíš lásko poletíš. A já nechci nic víc, než tu krátkou chvíli u toho být. Já nemůžu mít už víc, když s tebou stejný sny sním. Jak svíčka, která zhasíná i báseň, která začíná jednou svý zbraně odevzdaně složí do klína. A krátká strofa nevinná, dvě zátky nejspíš od vína, někde tu po nás možná zbydou a nic víc. Jedno je jistý, zatím jsi lásko ještě mladá a těch pár veršů vůbec tě trápit nemusí Cožpak necítíš? Pořád schází lásko tečka za větou a já píšu dál tu báseň prokletou i když jen o růžích, které nejspíš přes noc odkvetou. Já nechci nic víc než tu krátkou chvíli u toho být. Já nemůžu mít už víc, když s tebou stejný sny sním.