Souznění (Mirai)

Sliby které zní v počátku, věčné ve svém znění, raní výstřel první hádky a s ním zmizí okouzlení. A potom každou chvíli vyšleme projektily, navzájem odkrytými cíli. Po všem si ještě drazí, jen pocit, který mrazí, že jsou z nás jsou něžní vrazi, sílí. V souznění věty o nás dvou krásně zní, než se rozpadnou. Někdy vzpomínání vrátí záblesk dávných časů (časů). Pak si odpouštíme rány, s trochu hranou něhou v hlasu. Dopřejeme klid zbraním, však status quo je zdání, útok se za svítání blíží. Jsme v labyrintu vztahů, blíženci sebevrahů, spleť strategických tahů tíží... V souznění věty o nás dvou krásně zní, než se rozpadnou. Víš, proč v nás rozrůstá se poušť? Dál se ptáš, přitom mačkáš spoušť. (Ohh... Wooh..) V souznění věty o nás dvou krásně zní, než se rozpadnou (Než se rozpadnou Ohh... Yeah.. Yeah..) Sám se ptám, přitom mačkám spoušť.