Most přes rozbouřené vody (Vondráčková Helena)

Voda nasbírá z břehů jíl, tím žloutne v ní i déšť i světadíl. Brod vzdálený náhle není znát. Pak proud zkouší brát most, co nám dálku břehů krátil láskou tolikrát, most, co nám dálku břehů krátil láskou tolikrát. Slova stejná jsou, ale bez jmění. Jak dá se dál, tak žít spolu vzdálení? Máš břeh, já svůj, blízkost můžeš mi lhát. Pak voda může brát most, co nám dálku břehů krátil láskou tolikrát, most, co nám dálku břehů krátil láskou tolikrát. Voda pramen má hluboko v nás. Když začně téct ten proud, tak je tenký jako vlas. Když začne růst, to už nás zvlád, to už má právo brát most, co nám dálku břehů krátil láskou tolikrát, most, co nám dálku břehů krátil láskou tolikrát, tolikrát.