Ptačí hnízda (Vondráčková Helena)

Ráno co ráno se stále jen ptám, proč utichla hnízda ptačí? Ptám se, proč v hnízdě je špaček teď sám a proč kolem nekrouží? Máma jen dívá se na děti své, sotva už jim v letu stačí. Mládě je mládě a jednoho dne z hnízda letět zatouží. Když mláďata z hnízda odlétají, naposled jí křídly zamávají, snad si na tu mámu opuštěnou někdy vzpomenou. Jednou zrána z hnízda odlétají, naposled jí křídly zamávají a pak ještě dlouho zdává se jí, že se vracejí. A každá máma mívá pak na krajíčku pláč, když naposled se dívá, jak odcházejí děti její. Z hnízda odlétají, naposled jí křídly zamávají, snad si na tu mámu opuštěnou někdy vzpomenou. Není to dlouho, byl slunečný den, na nádrží čekal vláček. Máma tam stála a jedno vím jen - v ruce měla kapesník. Vím, že i mé dítě jednoho dne z hnízda vyletí jak ptáček. Máma je máma a neřekne ne, jen se někdy rozteskní. Když mláďata z hnízda odlétají, naposled jí křídly zamávají, snad si na tu mámu opuštěnou někdy vzpomenou. Jednou zrána z hnízda odlétají, naposled jí křídly zamávají a pak ještě dlouho zdává se jí, že se vracejí. A každá máma mívá pak na krajíčku pláč, když naposled se dívá, jak odcházejí děti její. Z hnízda odlétají, naposled jí křídly zamávají, snad si na tu mámu opuštěnou někdy vzpomenou.