Stín po nás dvou (Vondráčková Helena)

Dům tichem zní, nahlížím do prázdných skříní, rolety stíní tvůj nový stůl, kam vrátil jsi klíč. Smích zůstal žít v ozvěnách. Už jen zbývá kufr, co skrývá ten stín po nás dvou, naši chvíli zlou. Měla jsem svým očím věřit víc než těm vzdušným zámkům. Netuším, co byl ráj a co z něj jenom hrál. Ze žil mi pil klid i žár. Ještě chvíli tam stál, jak bez obrazu rám. Co prý má říct než jen, že chce být sám? A já svůj vztek ovládám, možná slabá se zdám. Ale ty nevíš, nevíš, nevíš, nevíš, kolik sil, lásko zlá, ještě mám. Je polštář sám, kde byl pár. Všeho je půl, půl světa mám, svůdná je noc, když pálím náš chrám. Mým přátelům ( přátelům) i mé matce lhát, že život jde dál, jde dál jak si přál. Klidně troufám si říct, že i na tohle mám! Měla jsem svým očím věřit víc než těm vzdušným zámkům ( vzdušným zámkům) Netuším, co byl ráj a co z něj jenom hrál. Ze žil mi pil klid i žár. Ještě chvíli tam stál, jak bez obrazu rám. ( jé) Co prý má říct než jen, že chce být sám? ( oh, oh, oh, oh) A já svůj vztek ovládám, možná slabá se zdám. Ale ty nevíš, nevíš, nevíš, nevíš, kolik sil, lásko zlá, ještě mám. Říkám: Měla jsem svým očím věřit víc než těm vzdušným zámkům. Netuším, co byl ráj a co z něj hrál. Ze žil mi pil klid i žár. Ještě chvíli tam stál, ( chvíli tam stál) jak bez obrazu rám. Co prý má říct než jen, že chce být sám?( sám) A já svůj vztek ovládám, možná slabá se zdám. Ale ty nevíš, nevíš, nevíš, nevíš, kolik sil, lásko zlá, ještě mám Ještě chvíli tam stál jak bez obrazu rám. Co prý má říct než jen, že chce být sám? ( že chce být sám) Já svůj vztek ovládám, ( ovládám) možná slabá se zdám. Ale ty nevíš, nevíš, nevíš, nevíš, že si svá křídla vzít nenechám.