Vzpomínky (Vondráčková Helena)

Stmívá, nějak náhle se stmívá marně vzpomínky skrývám stěnou zapomnění, stejně přijdou a nic je v pravdu nepromění, jsme si dál tak vzdáleni Zháším, pocit prázdnoty vzrůstá i když vím, žes tu zůstal jsem zas opuštěná něco říkáš a vůbec nic to neznamená co nám zbývá, půjdem spát. Tvé rty líbám, tvou dlaň mám a půlnoc tmou nás chrání pak se vzbudím, všechno zas jen studí zas byl to sen jen přání. Svítá, slunce málem už pálí, snad i tobě se zdály ty sny, které já mám, každý z nás dvou se tajně vrátil ke vzpomínkám, každý z nás dvou zvlášť a sám. Býval mráz, mrak slunce zhas a stejně tvá ruka hřála co z lásky zbývá, mně se dál zdá živá mně ještě zdá se stálá. Vstávej, o té lásce mi říkej a já přijmu to s díkem, všechno vrátí se nám zas mě líbej, ať na vzpomínky zapomínám jen těch krásných víc ať mám.