Za tvou bárkou (Vondráčková Helena)

Za tvou bárkou dívka hledí, smutně hledí k zádi bárky, když se obzor barví mědí, vzpomíná na tvoje dárky, vzpomíná bez ustání. Ani s půlnocí neusíná, marně volá - smilování, oči utírá, ruce spíná, že už nemá milování. Ráno prosí, večer čeká, jestli spatří tvoji bárku, chvíli pláče, chvíli kleká s modlitbou k svatému Marku, on tě má nazpátek dát. Až se plachty tvé někde svinou, půjdeš s jinou, nebudeš znát, že se utrápí tvojí vinou jedna z dívek, cos ji měl rád, že se utrápí tvojí vinou jedna z dívek, cos ji měl rád.