Nekonečná (Kalousek Jan)

Půvabů zbytky, na krku třpytky, co kdysi urvala od rybářů. Tančila divoce, vrásky rok po roce do tváře vepsaly jediný přání. Nekonečná, na židli z proutí jen tak se kroutí, rozdává smích. Nekonečná, čas není mírou, když černou dírou odlétá. Do pizzy na kecy a vanu na věci. Podzim se na větvích kolíbá. Seděj tam do židlí pomněnky nastydlý. Z pohárů dopíjí poslední přání. Nekonečná, na židli z proutí jen tak se kroutí, rozdává smích. Nekonečná, stranou od lidí, trochu se stydí, když jsou dny blíž pohádkám.