Dýměják (Tři sestry)

Padá listí stromů, je zas vojny čas, dopisama domů, v noci stírat slzy z řas, pochodovat s kvérem, sborka, bosorka, takhle trávit dny a v zimě, v dešti, za horka. Jak to ale navlíct, až přijdou odvody, zdravej jsem jak řípa, nemám rodinný důvody, pak jsem dostal nápad s kožní nemocí, nechám si jí vykérovat, léčí se kremací. Ráno pak na obvodní na vojenský správě, svlík jsem se do trenek a lakmus počůral, major čet ve spisech a říkal že zlej dráb je a já mu kérku suchý lepry ukázal, hrozně se zachechtal a rozepnul si límec a já jsem cítil, že mou modrou si čert vzal. Co tam major měl, co tam major měl, co tam major měl, no to byl dýmějovej mor! Říkal že už dávno, když na vojnu měl jít, byl Vyšehradskej jezdec a chtěl zůstat tam a pít, jeden pener z Růžku, co seděl před válkou za dva rumy kéroval a žil jen zahálkou. Major nebyl major, jen hodně mladej kluk, nechal si sjet dýměják a zkroutil se jak luk, byl si téměř jistej, že z vojny pude pryč, třiset let už krade řízky, v pátek hraje bridž. Ráno pak na obvodní na vojenský správě, svlíknul si podvíkačky, do skla načůral, major čet ve spisech a říkal že zlej dráb je a jezdec kérku dýmějáku ukázal, major ze zachechtal abylo vidět ústa, naprosto bez zubů a dáseň samou krev. Co tam major měl, co tam major měl, co tam major měl, no to byl scorbut kerděje.