Oblomov (Klus Tomáš)

Životem bych nejradši proplul, jenže jsem děravý tvor z jedniček a z nul. Až rám mé lodi zplesniví, pochopím konečně, že jsem živý. Sedím sám a vím, že za moc nestojím, naříkám a vnitřně prahnu po boji, jít nevím s kým a kam. Dělám, co mohu, a co mohu, to odkládám. Nevím si rady vůbec s ničím, mám všechny předpoklady, že sám sebe zničím. Vyčnívám-li, pak někde z pozadí, neboť mým heslem je nevadit. Jsem plný prázdných gest a slov, jsem váš hrdina Oblomov, jsem klonem se sklony k lítosti, jsem člověk druhé jakosti. Život sním a žiju sny i za jiné, trpím tím, že vidím ze dna k hladině. Přijímám věci tak, jak jsou, když se svým stádem táhnu za potravou. Sedím sám v kuchyni za stolem a dumám, co ze mě bude za sto let. Takový jsem já myslitel, jsem člověk navíc, člověk na pytel. Neřeším, že se někdo někde nějak má, jsem si vším a o druhé se nestarám. Teprv až tíseň dolehne, cosi se ve mně dole hne. Jsem plný prázdných gest a slov, jsem váš hrdina Oblomov, jsem klonem se sklony k lítosti, jsem člověk druhé jakosti. Bude líp, až bude se mi třeba chtít trochu žít, ale ne tak, abych musel jít něčemu vstříc a plýtvat silami, jsem plně v moci noci nad námi. Vzdor ve mně ze zásady nebují, ač nesnáším, když se do mě obují, a libuji si ve slibech, na rozdíl od všech chytám první dech. Tak okrádám rostliny o vzduch, předpokládám, že už jiný nebudu, neměnit se a hlavně nebudit rozruch, zůstanu pátým kolem osudu. Jsem plný prázdných gest a slov, jsem váš hrdina Oblomov, jsem klonem se sklony k lítosti, jsem muž, co nemá vlastnosti. Čtvrt století zde jen přebývám, nedělám nic, co vadilo by vám, zakopávám o své kořeny, jsem sám do sebe vnořený. Zakopávám o své kořeny, jsem sám do sebe... Zakopávám své kořeny, jsem sám.