Balada (Mišík Vladimír)

Mdlý přísvit noci s tváří shodných tahů Se smek‘ a stíny dva vrhl na podlahu. Vzduch výhní sálal, po dni nelítostném Dobíjel chabé duše tupým ostnem V tmách tíživých se na besedu sešli Člověk a přízrak. Směj se tomu chceš-li! Z úst otevřených matně zuby plály, Horečné ruce hady být se zdály Níž klonila se těla pod únavou. Šeptal cos člověk. Přízrak kýval hlavou. Tak seděli až v prvý záblesk jitra. Vstal tiše přízrak: „na shledanou zítra!“ Vztyčil se člověk, jako dravec zavyl. „Co čekáš ještě?“ smutně přízrak pravil