Josefína (Radůza)

Můj svět zmizel, Josefíno pryč je všechno, proč jsem žil stejně lehce jak dny plynou unikne i krev z mých žil a až zem tu krev vpije slzy hráze protrhnou na každého, kdo žije někde čeká Waterloo Josefíno, všechno zmizí jenom bolest přetrvá až naši zemřou, zbydou jen cizí čas všechna pouta zpřetrhá až smrt vezme i děti naše slzy hráze protrhnou všechny cesty, které jsem našel vedou jenom k Waterloo Teď by nikdo už nechtěl se mnou projít tím čím mám nevěděl jsem, když jsem letěl že ne vzhůru, leč dolů letím k tmám Můj sen, ach, Josefíno mé všechny síly spolykal očí dvé tvých pod ofinou nikdo pro mě nevzlyká nejspíš zavřou nebes brány pro mou duši otrlou za všechny ty černé vrány co se slétnou zítra k Waterloo Teď by nikdo už nechtěl… Můj svět zmizel, Josefíno který k nohám jsem ti položil ústy rudými jak víno šeptáš: „Řekni, proč jsi žil?“ dokud jsme tu, tak pijem než slzy hráze protrhnou na mou dlaň čeká tvá šíje a na mne čeká Waterloo