Řekni, že je nebe (Smolík Jakub)

Na první pohled se může zdát, že jsem štěstí vždycky měl, nebylo lehký se protloukat, v omylu žil, kdo záviděl. Za úsměv starosti se dají skrýt, i sláva hořkou příchuť má, já toužil osud v rukou mít, dřív než mě pánbůh k sobě zavolá. Kdo mě zná, ten pochopil, o čem tolikrát já v písních snil, dopisy lásky psal, a chtěl ti říct, že věrný zůstávám svým snům. Řekni, že je nebe, řekni, že je ráj, pro ten pocit štěstí, lidi svoji víru maj. Z nebe tátu slyším, slzy v očích mám, Tvé rady mi schází, na Tvůj úsměv vzpomínám. Nějaký čas už lásku mám, roky zklamání jsou pryč, doma života si užívám, dětský smích k štěstí klíč. Už není vůbec nic jak dřív, každý večer domů pospíchám. Je to láska, i velká starost, obě holky mám moc rád. Teď vzpomínám, jak můj táta při nás stál, na naši mámu v těžkých chvílích, vždy spoléhal, rady vážně bral, svou hrdost měl, za svým slovem stál a věřil, že dokážu stejně mít rád. Řekni, že je nebe, řekni, že je ráj, pro ten pocit štěstí, lidi svoji víru maj, z nebe mámu slyším, slova laskavá, všechno co tě trápí, jenom láska překoná.