V parku za řekou (Smolík Jakub)

V parku za řekou byl zakázaný svět, našich prvních tajných lásek, prvních tajných cigaret Bylo nám šestnáct a nic jsme nesměli, a chtěli jsme být přes noc dospělí. V parku za řekou na lavičce schované, za nízkým živým plotem tisíckrát si mi řekla ne. A já se přesto pořád, pořád znovu ptal. Byla jsi blízko, já byl mnohem dál. V kapse mě pálil klíč, náš byt byl na pár hodin prázdný. Já ti to nedokázal říct v parčíku za zdi městských lázní, první týden prvních prázdnin. V parku za řekou, pod starým pomníkem vousatého filosova, chtěl jsem se stát básníkem. Znal jsem však málo slov a měl jsem úctu k nim, a tak tam nestál básník, jenom němý mim V parku za řekou hledám to ztracené, Ta svoje proč a kdyby a horký šepot ještě ne. A znova ptám se, znova ptám se všech. Kam jsem tak spěchal, k čemu byl ten spěch A znova ptám se, znova ptám se všech. Kam jsem tak spěchal, k čemu byl ten spěch