Proklínám (Žentour)

Prázdnej byt je jako past, kde růže uvadnou, po tisící čtu Tvůj dopis, na rozloučenou, píšeš, že odcházíš, když den se s nocí střídá, vodu z vína udělá, kdo dobře nehlídá. Píšeš:"Proklínám, ty Tvoje ústa proklínám, Tvoje oči, ledový, v srdci jen sníh, sám a sám, ať nikdy úsvit nespatříš, na ústa mříž, oči oslepnou, ať do smrti seš sám. Tvoje oči jsou jak stín, a tvář den, když se stmívá, stromy rostou čím dál výš, a pak je čeká pád. Sám s hlavou skloněnou, všechny lásky budou zdání, po tisící čtu Tvůj dopis, na rozloučenou. Píšeš:"Proklínám, ty Tvoje ústa proklínám, Tvoje oči ledový, v srdci jen sníh, sám a sám, ať nikdy úsvit nespatříš, na ústa mříž, oči oslepnou, ať do smrti seš sám. Proklínám, ty Tvoje ústa proklínám, Tvoje oči ledový, v srdci jen sníh, sám a sám, ať nikdy úsvit nespatříš, na ústa mříž, oči oslepnou, zůstaneš sám. Proklínám, ty Tvoje ústa proklínám, Tvoje oči ledový, v srdci jen sníh, sám a sám, ať nikdy úsvit nespatříš, na ústa mříž, oči oslepnou, a do smrti sám. Ať nikdy úsvit nespatříš, na ústa mříž, oči oslepnou, a do smrti seš sám.