Bože, já jsem vůl! (Záviš)

Jednou když jsem práci doma velmi dlouho neměl dveře od bytu jsem na dva západy pečlivě zamčel do hostince tiše si pískaje melodii potom kráčel portmonku s třemi pětkami však opomněl Bože, já jsem vůl Proto jsem se tedy do svého bytu rychle vrátil portmonku do svého oblíbeného saka vstrčil a jak jsem po schodech nedočkavě pádil jednu stařenku ze schodů nedopatřením srazil Bože, já jsem vůl Ach bože, bože, bože, až takového vola by nepřijala ani ta nejzvláštnější zvláštní škola Usedl jsem do krčmy, kde bylo vymalováno a požadloval po hostinském by mi bylo pivo vydáno načež mi bylo šenkýřem rázně vynadáno vedle mě totiž ležela cedulka zadáno Bože, já jsem vůl Tak jsem tedy usedl k vedlejšímu stolu kde jakási ženština popíjela kofolu a jak jsem dával klobouk z hlavy dolů převrh jsem ji sklenku a polití jsme byli spolu bože, já jsem vůl Ach bože, bože, bože, až takového vola by nepřijala ani ta nejzvláštnější zvláštní škola Nejdříve jsem se jal oné ženě omluviti a poté se činil škodu zapraviti a když jsem vytahoval kapesník abych ji mohl osušiti strhnul jsem ji nešťasně paruku do toho pití bože, já jsem vůl Jaké překvapení mě potom ale čekalo nebyla to ženština jak se původně zdálo po tom fópá se mi před očima zatmělo jaké mi uštědřil onen homo sapiens dělo bože, já jsem vůl Ach bože, bože, bože, až takového vola by nepřijala ani ta nejzvláštnější zvláštní škola Když jsem si konečně v koutě svá dvě piva vypil vyňal jsem portmonku abych je zaplatil po otevření jsem však s politováním zjistil že mi obsah tří desetikorun kdosi zcizil bože, já jsem vůl Pak mě potupně z onoho lokálu vyhodili kopanci do hýždí vůbec nešetřili belhal jsem se domů v téhle chmurné chvíli myšlenky v hlavě se mi cestou honily proč jsem takovej vůl? Ach bože, bože, bože, až takového vola by nepřijala ani ta nejzvláštnější zvláštní škola Tohle je pravda celá.