Litanie u konce století (Nohavica Jaromír)

Těch mrtvých mužů v mrtvé trávě, těch sirotků a vdov, té krve k jeho větší slávě, těch slov, těch bůžků, bohyní a bohů, těch smolnic na ulicích měst, těch proroků na každém rohu, těch gest. Pane můj na výsostech, pane nejvyšší, pane můj, copak nevidíš a neslyšíš, pane můj, slepý Bože můj ... Té lživé lůzy v pancéřových vozech, těch morových sloupů a morových ran, těch znamení zla na obloze, těch vran, těch žlutých hvězd a pruhovaných šatů, těch provazů a gilotin, těch malých dírek do kabátů, těch vin. Pane můj na výsostech, pane nejvyšší, pane můj, copak nevidíš a neslyšíš, pane můj, hluchý Bože můj ... Těch studní zasypaných v písku, těch zabloudilých karavan, těch pomníků a obelisků, těch bran, těch zlatých lejn ze zlatých telat, těch mrtvých vedle jícnů jam, té bázně, co činit a dělat sám. Pane můj na výsostech, pane nejvyšší, pane můj, copak nevidíš a neslyšíš, pane můj, mrtvý Bože můj ...