Nic moc (Nohavica Jaromír)

Napsal jsem si píseň, je to píseň tato. Melodie nic moc, ani slova žádné zlato. Napsal jsem si jen tak z radosti a štěstí. Že už zase mohu, nikdo mi nehrozí mi pěstí. Ref: Píšu co chci, co se mi chce, co mé srdce žádá. A pan kritik, hudební znalec, z toho ztrádá. Já ho chápu, já mu rozumím. Já jinak písně zkládat neumím. Možná, že umím, ale nechci. Možná jsem propadl v poslední lekci. Propadl pozlátku, peněz a slávy. Jenže co s tím, když mě to tak baví. Milý pane, promiňte, že hraju. Já se kaju. Promiňte všichni domácí i cizí, já už mizím, zvolna mizím. Napsal jsem si píseň, sloku, refrén, sloku. Tak nějak to dělám, už třicet pět roků. Celé dlouhé roky, v levné masce barda. hraju si a zpívám a bavím se jak malý Jarda. Ref: Píšu, co chci, co se mi chce, co mé srdce žádá. A pan kritik, hudební znalec, z toho ztrádá. Pro něj jsem šejdíř, pro něj jsem kujón. Pro něj jsem prošlý slepičý bojón, pro něj jsem bluma zpadlá z višně. Děvkař a frajer tvářící se pišně, Zhouba národa, špatný vzor, krycí jméno Nevermoll. Promiňte všichni, že ještě hraju, já se kaju. Promiňte všichni, domácí a cizí, já už se mizím, pomalu mizím.