Pro malou Lenku (Nohavica Jaromír)

Ami D7 G G/F# Emi 1. Jak mi tak docházejí síly, já pod jazykem cítím síru, Ami D7 G víru, ztrácím víru, a to mě míchá, Ami D7 G G/F# Emi minomety reflektorů střílí, jsem malým terčem na bitevním poli, Ami D7 G kdekdo mě skolí, a to mě bolí, u srdce píchá. Ami D7 R: Rána jsou smutnější než večer, G G/F# Emi z rozbitého nosu krev mi teče, Ami D7 G na čísle 56 109 nikdo to nebere, Ami D7 rána jsou smutnější než večer, G G/F# Emi na hrachu klečet, klečet, klečet, Ami D7 G opustil mě můj děd Vševěd a zas je úterek. Ami D7 G G/F# Emi Jak se ti vede? No někdy fajn a někdy je to v háji, Ami D7 G dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny mi hrají: Ami D7 G Emi Ami D7 G Ami D7 G Emi Ami D7 G tú tú tú ... 2. Jak říká kamarád Pepa: co po mně chcete, slečno z první řady, vaše vnady mě nebaví a trošku baví, sudička moje byla slepá, když mi řekla to, co mi řekla, píšou mi z pekla, že prý mě zdraví, že prý mě zdraví. R: 3. Má malá Lenko, co teď děláš, chápej, že čtyři roky, to jsou čtyři roky a čas pádí a já jsem tady a ty zase jinde, až umřem, říkej, žes' nás měla, to pro tebe skládáme tyhle sloky, na hrachu klečíme a hloupě brečíme a světu dáváme kvinde. R: Rána jsou smutnější než večer, z rozbitého nosu krev nám teče, na čísle 56 109 nikdo to nebere, rána jsou smutnější než večer, na hrachu klečet, klečet, klečet, opustil nás náš děd Vševěd a zas je úterek. Jak se vám vede? No někdy fajn a někdy je to v háji, dva pozounisti z vesnické kutálky pod okny nám hrají: tú tú tú ...