Tulačka

Sekvoj

Boty má zablácené  a klobouk do čela.
Stále se někam žene,  aniž kam dospěla.
Do cárů mlh se halí  a plášť má zedraný.
Ode všech vrat ji hnali,  je zvyklá na rány.
Psi na ni zuby cení,  štěkají za ploty.
Tak žije v odsouzení  do věčné samoty.
Nevlastní práva lenní,  když cizí pole plení,
odevšad slyší klení,  co je to za zjevení.
Má víro, jsi to ty.
Sny stokrát zatracené,  poselství domnělá
a chvíle utracené,  sežehlé do běla.
Stokrát ji obelhali,  bitvy jsou prohrány,
a přesto dlužník stálý  dál buší na brány.
Pálí ji světlo denní,  noc hází hroty
hodin, jež půlnoc mění  v pevnou zeď prázdnoty.
Však dál jak v omámení,  snad čeká na znamení,
přes všechno pokoření,  co je to za stvoření.
Má víro, jsi to ty.