Lorraine v podzemí

muzikály

Lorraine       Jak mám to ponížení snést? 
Nejnicotnější ze všech malých 
teď dopíjím svůj hořky kalich... 
Jak mám to ponížení snést? 
Můj Bože, nepřeháním, 
jak slepá šla jsem za ním 
a ochotná k všem daním, 
co za to odevzdám. 
Já byla z těch, co věří, 
že my jsem ti dva, kteří 
jak motýli, jak peří 
se vznesou ke hvězdám. 
Ten slibný první ples! 
Co zůstalo z těch dob? 
Tančila jsem! A dnes 
merčím tu tenhle strop, 
zírám tu do čtyř stěn 
namísto do nebes 
a v duchu ptám se jen, 
zda ještě kvete bez... 
V co věřil ten můj Bůh, 
ten, pro něhož tu pláču? 
Náhražka jsem, jen vzduch! 
On miloval tu káču! 
On všechno pošlapal, 
on nese vinu za pád! 
Teď, Lorraine, nič a pal! 
I ty se nauč šlapat! 
Proboha, stop! 
Jsem stejná jako on? 
Taky všechno smetu? 
To ze mě vyvěrá poslední krůpěj - 
lítost. 
Už lásku necítím... Už nejsem lidská 
bytost. 
To chlap snad stvořil tenhle svět! 
To Bůh si nemoh vymyslet! 
A já už nevím kolik let 
jsem v něm jen pusté křoví. 
Dnes bez milostných šepotů 
tu marně buším do plotů 
i do bran krutých despotů 
a konejším se slovy: 
že možná šlo by to 
to tristní zdejší šapitó 
zmáknout trošku líp.