Ročník 47

Daněk Wabi

        A                   Emi         Emi7          A 
1. Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění, 
                            Emi              Emi7         A 
   a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není, 
         F#mi                      C#mi                     Hmi D E7 
   však sotva pátek odhoukaj', to pomyšlení každýho z nás svádí: 
        A                   Emi       Emi7          A 
   svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí. 
2. Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý klouby, 
   jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr troubí, 
   zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy, 
   a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy. 
3. Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou, 
   a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou, 
   text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá, 
   tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá. 
4. A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu, 
   každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu, 
   [:  ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří, 
       čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří ... :]