Zámek

Schmitzer Jiří

A4
Jak vítr v šedé chladné poušti mračen tvých
Emi
co máš je s deštěm ustrnulé na tvářích
G D
smáčí líbeznou tu krajinu.

Poslední jarní mrazu krutý dech,
co zlostně ukájí se na květech,
kráčí, přes zklamání, pustinu.

Hmi
R: Tam k zámku míří kočár splašeného spřežení
A A4 A
kol čisté tůně, směr svůj nemění. ,
Hmi
Však chladná tůň se rázem do červánků zbarvila,
E E7
"já jsem tvá, tys můj" pravila.

Teď šumí děšť, jak rozplakal se podvečer,
když předtím na střechách se horkem potil thér,
smývá je nejpevnější objetí.
Proradné lásky, hnus i žár i stesk
a pevný dub vedví rozpoltil blesk,
hříva plamenů šeptá "co je ti".
R: Tam k zámku míří...
Věřit a dát se čistou vírou k hříchou svést,
tu krutou bolest v prsou nelze snést,
loudí, životem splatit těch pár chvil.
Ať dítě, žena, muž, člověk či Bůh,
déšť, vítr, hvězdy, Slunce platíc dluh,
bloudí, hledaje účel, smysl, cíl.
R: Tam k zámku míří...