Holoubek

Erben Karel Jaromír

Okolo hřbitova
cesta úvozová;
šla tudy, plakala
mladá hezká vdova.

Plakala, želela
pro svého manžela:
neb tudy naposled
jej doprovázela. ?

Od bílého dvora
po zelené louce
jede pěkný panic,
péro na klobouce.

?Neplač, nenaříkej,
mladá, hezká vdovo!
škoda by tvých očí,
slyš rozumné slovo.

Neplač, nenaříkej,
vdovo, pěkná růže!
když muž ti umřel,
vezmi mne za muže.? ?

Jeden den plakala,
druhý ticho minul,
třetího žel její
pomalu zahynul.

V témdni umrlého
z mysli vypustila:
než měsíc uplynul,
k svatbě šaty šila. ?

Okolo hřbitova
veselejší cesta:
jedou tudy, jedou
ženich a nevěsta.

Byla svatba, byla
hlučná a veselá:
nevěsta v objetí
nového manžela.

Byla svatba, byla,
hudba pěkně hrála:
on ji k sobě vinul,
ona jen se smála. ?

Směj se, směj, nevěsto!
pěkně ti to sluší:
nebožtík pod zemí,
ten má hluché uši!

Objímej milého,
netřeba se báti:
rakev dosti těsná ?
ten se neobrátí!

Líbej si je, líbej,
ty žádané líce:
komus namíchala,
neobživne více! ?

?

Běží časy, běží,
všecko sebou mění:
co nebylo, přijde,
co bývalo, není.

Běží časy, běží,
rok jako hodina;
jedno však nemizí:
pevněť stojí vina.

Tři roky minuly,
co nebožtík leží;
na jeho pahorku
tráva roste svěží.

Na pahorku tráva,
u hlavy mu doubek,
na doubku sedává
běloučký holoubek.

Sedává, sedává,
přežalostně vrká:
každý, kdož uslyší,
srdce jemu puká.

Nepuká tak jiným,
jako jedné ženě:
s hlavy si rve vlasy,
volá uděšeně:

?Nehoukej, nevolej,
nehuč mi tak v uši:
tvá píseň ukrutná
probodá mi duši!

Nehoukej, nežaluj,
hlava se mi točí:
aneb mi zahoukej,
ať se mi rozskočí!? ?

Teče voda, teče,
vlna vinu stíhá,
a mezi vlnami
bílý šat se míhá.

Tu vyplývá noha,
tam zas ruka bledá:
žena nešťastnice
hrobu sobě hledá! ?

Vytáhli ji na břeh,
zahrabali skrytě,
kde cesty pěšiny
křižují se v žitě.

Nižádného hrobu
jí býti nemělo:
jen kámen veliký
tlačí její tělo.

Však nelze kamenu
tak těžko ležeti,
jako jí na jmenu
spočívá prokletí!