Pozdrav naposledy

Nedvěd František

1. Loučil se se svými druhy muž, 
   lovit bude za horama, 
   do sněhu, mu zapad jeho nůž, 
   kule z pušky mezi krama
   vítr skučí teskně po pláni
   čechrá jeho vlasy na skráni, 
   před odjezdem s kamarády stál,
   zpíval, když se vzdaloval:

R: Pozdrav naposledy 
   než do vlasti vrátím se zpět, 
   Té, jež míval jsem rád, 
   ten růžový vonný květ. 
   Dávno vlci moje kosti hlodat budou,
   krev má stydne mi v led, 
   pak si vzpomenete, až chladný bude můj ret. 
   Dávno vlci moje kosti hlodat budou,
   krev má stydne mi v led, 
   pak si vzpomenete, až chladný bude můj ret.

2. Hvízdnul, prásknul, bičem zamával, 
   saně po sněhu už sviští 
   v osadě ho každý varoval, 
   aby jel až měsíc příští,
   nedbal rady, po svém dělal jen, 
   z osady si vyjel za lovem 
   když odjížděl nocí polární, 
   bylo slyšet volání: 
R:

3. Rok již plynul, po lovci ni zvěst,
   márně pátraly jsme po něm,
   když tu náhle eskymáka pěst
   svírala list, zžehlý ohněm,
   každému co přijel vyprávěl,
   že tam mrtví ve sněhu ležel,
   když umíral kamarádům psal
   odkazy svých dávných cest:
R: