Vůkol mě prach, dusivý strach… Co pohltí stín? Cítím jej blíž, černý a těžký, spjatý s mou duší. Oslepený – šedavé nebe – popel z něj padá. Ohromný žár, rysy mi tuhnou v sopečné sklo. Pominul den, vůkol je tma, s ní navždy mladá noc. Není pro sen, ach… pro náš sen bez světel. Naprostý klid rozlitý v nás jak černá řeka. Strávená zem, jen v propasti času znějí žalmů echa.