Noc

Wenki

Když tu s vámi lidi sedím, 
 
je mi dobře, hodně, moc, 
 
na dno sklenky tiše hledím, 
 
dumám, o čem byla noc. 
 
 
 
Byla jak ze starejch dob, 
ponurá a smutná trochu, 
byla tichá, jako hrob, 
s trnem v oku. 
 
 
Ráno razí cestu krajem, 
mlha halí údolí, 
a my stále tiše hrajem, 
komukoli, cokoli. 
 
 
Na noc zavzpomínám rád, 
někdy jí prosvítila záře, 
a některý zas nechci znát, 
z nich studem hořej tváře. 
 
 
Jitro všechno kolem hladí, 
chmury mizí někam dál, 
kdo by si na to, že jsme mladí, 
nerad hrál.