Vana plná fialek

Hana Hegerová

Když okna první elektriky 
poslala známé cukrbliky 
záclonám mého pokoje 
a úsvit přišel stisknout kliky 
– tak po klávesách harmoniky 
šly tóny dělat rozbroje. 
 
Pod střechou kdosi hrál. 
Někdo se tomu smál, 
zatímco jiný dostal vztek. 
Tak či tak každý den 
hlásil se refrénem: 
"Já dnes 
mám vanu plnou fialek, 
mám vanu plnou fialek, 
mám vanu plnou fialových fialek." 
 
Tak chodilo to každé ráno. 
A někdo říkal: "Nevídáno, 
ať se ten chlápek pobaví." 
Další však říkal svojí ženě: 
"Dost divný přístup k hygieně – 
vždyť připraví se o zdraví." 
 
Nahoře zatím hrál 
dotyčný klidně dál 
– všem nájemníkům ve spolek. 
Jak přání "Zlomte vaz" 
nám předával svůj vzkaz: 
"Já dnes 
mám vanu plnou fialek, 
mám vanu plnou fialek, 
mám vanu plnou fialových fialek." 
 
Postupně se všem zalíbilo 
budit se písní, zvlášť když lilo 
s harmonikou tahací. 
Začli jí říkat akordeon, 
já říkala Alain Delon 
tomu, kdo bydlel v oblacích 
tomu, kdo bydlel v oblacích. 
 
Už se to stěží někdo doví, 
kdo tenkrát bydlel mezi krovy 
starého domu v Karlíně. 
Odešel prostě jednou k ránu 
z bytu, co nikdy neměl vanu 
a voněl nejvýš po víně. 
 
Tím, co nám tady hrál, 
nás vlastně obelhal, 
řekli si všichni ve spolek. 
Já v špatném počasí 
však dodnes zpívám si: 
"Já dnes 
mám vanu plnou fialek, 
mám vanu plnou fialek, 
mám vanu plnou fialových fialek."