Jde jaro do léta (poezie)

Kryl Karel

Jde jaro do léta a léto do podzimu. 
V kostýmu Hamleta a v mozku Hirošimu 
"Strach" krajem obchází sešvagřen s beznadějí. 
Vrah chlastá se zloději v putice nad hrází. 
 
Na prášek rozemelou má váhání, mé činy 
neb kdo je onde mnou, je vlastně někdo jiný, 
zombie, sen z morfia, ve vodě obraz klamný. 
Kdo jsem? Jen bezvýzanmný zatrpklý pária. 
 
Ten druhý přebírá vítězství, pocty ceny. 
Mé "já" je nevíra. 
Půlkacíř, uřícený z útěku před láskou, před citem, 
před pohodlím. Ještě se někdy modlím 
v tom příliš hlasitém hrabivém očistci. 
 
Co zbývá moji páni? Jen pokorně přečíst si 
tiše a bez reptání rozsudek mlčení 
a nad skleničkou raky 
dál věřit na zázraky. Uctivost, vážení!