Píseň číslo sto padesát šest

Ryvolové bratři

Všem vosamělejm holkám, 
Zuzanám, Mílám, Věrám, Stáňám, Evám, atd, atd. 
 
Je smutnej večer na podzim a venku padá sníh 
po mrtvý pláni sídliště veze dívka dítě na saních 
dvě natřískaný tašky nákupní a kabelku a strach 
jestli již zejtra ve školce pustěj dítě přes práh 
 
To by zas totiž musela žádat vo paragraf 
vona snese klidně konzervy ale dítě potřebuje hrách 
a mlíko, šunku, sejry, mák kde na to má člověk brát 
když žije ve svým kutlochu přebírá se ve snách 
 
Teď už jede dlouhým výtahem svý dítě na rukou 
ani ty dvě tašky nákupní jí nejsou zárukou 
že ňákej chlap jí za úsměv nevopraví kohoutek 
dítěti že dá žvejkačku spraví ruce vod loutek 
 
Je smutnej večer v sídlišti a namodralej svit 
už rozvinul jas nad krajem kde by měli lidi žít 
ta holka utírá nádobí na svý voči nevidí 
a spousta ženskejch vokolo ji tohle závidí 
 
Že může kdy chce s každým chlapem do postele jít 
že nemusí se když de spát s manželem rozloučit 
je mladá hezká souměrná vohlídne se každej muž 
nikdo z nich by jí nevěřil že co je soulož neví už 
 
Řekni mi malý zrcadlo za šest korun padesát 
proč holka hezká jako já by nemohla se vdát 
je spousta mužskejch vokolo a já pořád sama sem 
to asi že mám mimino a třicítku za pasem 
 
A zejtra zase do práce v pět hodin musím vstát 
pro dítě jídlo uvařit a do školky ho dát 
a potom v práci půvabnou veselou holku hrát 
nenechat se řečma votrávit a bejt pořád akorát 
 
A běží čas a roky dou dou do zapomnění 
jen na způsobu života holkám nic nemění 
pořád stejný smutný večery a práce nad hlavou 
proč vlastně mužský nechtějí žít s ženskou v páru 
 
Je smutnej večer na podzim a já sem holce plách 
mám ramena a myslím si že nezůstanu kách 
ale za mnou jako nestvůra potáhne její stín 
do smrti mi v duši zůstane jen halda rozvalin