Odcházet za svítání

Ryvolové bratři

Až nenávratně klapnou dveře po ránu 
a ticho nám (až mi) poví že jsem sám 
jen vzdálenej hlas chraptivýho sopránu 
mi potvrdí co dávno dobře znám 
 
Až vodklopí mi víčka slunce šedivý 
a do ticha se neozve tvůj dech 
mý oči prázdnejm stěnám už se nediví 
mám smutnej úsměv na sevřenejch rtech 
Že odcházet se nemá za svítání 
aby láska nedostala strach 
a že jsou marná všechna zbožná přání 
když samota překročí tvůj práh 
Mý rány budou dávno sluncem zhojený 
a ty se budeš pořád jen (ještě) ptát 
proč naše rty už nejsou pevně spojený 
já nebudu mít sílu dál ti lhát 
 
Tvý ruce až mý drsný dlaně pohladí 
a po tváři ti sklouzne slzí proud 
já řeknu ti že pláč mi teď už nevadí 
a že bych po něm chtěl k tvý lásce plout