Den smrti starý paní

Ryvolové bratři

Končí den a já tu u silnice stojím 
takovej vobyčenej zimní den 
zvednout ruku už se na mou duši bojím 
nevím jestli tohle všechno není sen 
nemám ráda když mi někdo říká 
že je život tvrdej že je pes 
 
jenže dneska večer pozdě honím bycha 
žádnej chlap by moje slzy neunes 
Ruce bílý, ruce jako touha 
který musíš celý srdce dát 
ženský ruce to je cesta dlouhá 
ženský ruce neumějí lhát 
 
Bylo ráno takový to šedý vlání 
kdy se končí noc a není ještě den 
ženský ruce ty se k ránu neubrání 
a v mejch dlaních zbyla rosa lásky jen 
Těma rukama jsem setřela svý slzy 
z prstů mejch je slíbal muž co mě chce mít 
i když na vstávání bylo ještě brzy 
odešla jsem vedle z dlaní vodu pít 
 
Setřela jsem z vobličeje kapky chladný 
vedle dítě kamarádky tiše spí 
a já neměla jsem v ruce kytky žádný 
abych zakryla svý nohy ledový 
Zahřála jsem dechem dětskou ruku hebkou 
pak se ozval pád a někdo běžel ven 
já teď vím že lidi mají zemi lehkou 
když jim smrtí po ránu začíná den 
 
Dole pod schodama leží stará paní 
vopuštěná jako po noci zlej sen 
a já vod dítěte ještě teplou dlaní 
zatlačila v jejich očích novej den 
Seděla jsem potom u sklenice vína 
věděla jsem že jde život prostě dál 
že smutek se možná rychle zapomíná 
ale moje slzy nikdo neuhlídal 
 
Teď tu sama stojím u silnice bílý 
prohlížím si v dlaních divnej osud svůj 
za svým cílem jezděj vozy zimomřivý 
a já nevím kterej cíl bude ten můj 
Dívám se teď na svý ruce modrý zimou 
nevím která z nich je ta pravá a co dál 
Vím že jindy prožiju neděli jinou 
ale dnešní den mi za ty slzy stál