Vzpomínky III.

Dobeš Pavel

Vedle data zrození a jeho hodiny, 
vedle každodenních starostí o zdraví rodiny, 
a také vedle vody ve sklepě, když vplavou brambory, 
vedle gotického chrámu Svaté Barbory, 
vedle Prométhea k Pamíru spoutaného řetězy, 
vedle orientace na víru, vedle Matky Terezy, 
vedle 6000 roků starých čínských váz, 
vedle času, který nedožene ani jeden z nás, 
vedle krále Leara, psaného ve verších, 
a vedle všeho, co tu vystupuje v rolích vedlejších, 
od Severního Porýní až po Jižní Karpaty 
hlavní roli hrají dukáty. 
 
Též pro dukát se sehnu, mám ten pohyb rád, 
dobře se tím uvolňuje ztuhlost v kříži zad, 
rád slyším jeho cinkot, obdivuji jeho svit, 
co neumím si ale absolutně představit: 
Že by mámu nebo dítě někdo do útulku dal, 
snad kdyby dukát si to žádal, no to bych potom bral, 
vidím se s ním denně, mluví ke mně z rozhlasu, 
potkávám ho na ulici, klaním se mu do pasu: 
 
Jak se vede, pane Dukát, přeji hezký den, 
jak se daří vaší paní, jak jste se mnou spokojen? 
V hlubinách vrže osa země, vlci vyjí na měsíc, 
jen já jak bych paměť neměl, volám z plných plic: 
Nemám rád krvavé války, kde se lidé chodí prát, 
kde po sobě střílej z dálky, leda že by pro dukát, 
nikdy nezkřivil bych na hlavě kus vlasu příteli, 
pro dukáty ovšem zabil bych i v neděli. 
 
Dukát si mě bere stranou, říká: Už to jednou zkus! 
Než si řeknem Nashledanou, vydrž pravdy aspoň kus! 
Ušetřte mě, pane Dukát, tuhle pravdu nesnesu! 
Zazvonil a zatřpytil se, pokračoval v přednesu: 
Od té doby, co se podle mýho začal točit svět, 
učím vraždit, loupit, krást a pokud možno závidět, 
ty se dobře bratříš s falší, nejsi vůbec špatný žák, 
ale přijde druhý další, který umí taky tak, 
taky tak ...