Píseň samotářky (On My Own )

muzikály

Já samotářka samotná 
jdu noci vstříc a šeru koutů. 
A otěž sejmu představám 
a pochytám je do kornoutů. 
A náhle aniž vím, 
už mi nic nechybí, 
jsem s ním. 
 
Já samotářka najednou 
se samotou se vypořádám. 
On vlastně vůbec netuší, 
že potají mu z ruky hádám. 
Co má se mu kdy stát 
a co můj nejdražší má rád. 
 
Má tak rád, 
když s úsměvem ho vítám, 
když jdem tmou 
a nábřeží už dřímá. 
Je nesvůj, 
když den mě neobjímá. 
A jeho drobných něžností 
se sotva dopočítám. 
Když pak mží, 
tak on mě pláštěm chrání, 
zmokne sám, 
když přenáší mě louží. 
Jen se dotknem a vím, 
jak po mě touží. 
Snad nosil by mě na rukou 
v tom dešti do svítání. 
 
Tohle já si jen tak nalhávám, 
sama mluvím se sebou i tentokrát. 
Beznaděj, jen sebeklam, to znám. 
Jenže já věřím v slůvko snad. 
 
Když svítá a mlha zvolna stoupá, 
pryč je déšť a s ním i on se ztrácí. 
Dům z karet se rozpadá a kácí, 
zas na světě jsi samotná, 
co naděláš ty hloupá. 
 
Sen končí, proč já se koncům bráním? 
Příběh můj je přeludem, jen zdáním. 
Co na tom, jdi samotářko za ním 
s tou věčnou touhou po něčem, 
co nemůže ti dát. 
 
Má lásko, má lásko, má lásko, 
proč jinou máš tak rád?