Kopretiny

Vondráčková Helena

Stříbrná řeka 
uléhá k spánku, 
účesy stromů 
když obarví stín, 
když meze voní 
jak po heřmánku, 
soumrakem svítí 
jen bílé hvězdy kopretin. 

Loudám se loukou, 
tiše si pískám, 
čeká mě trávy 
vyhřátý klín, 
brouzdám se rosou, 
než dojdu k lískám, 
utrhnu cestou 
jednu z těch bílých kopretin. 

Potom se zeptám bílých lístků, 
jestli to na tebe prozradí, 
až budou padat do žlutého písku, 
jestli mně dobře poradí. 

Mám mě rád 
či nemá mě rád, 
trhám je hlava nehlava, 
má mě rád 
či nemá mě rád, 
můj hlas mně selhává. 

Vracím se zpátky, 
tiše si pískám 
písničku pro můj 
holčičí vkus, 
brouzdám se rosou, 
než dojdu k lískám, 
vytáhnou zatím 
na nebe hvězdy velký vůz.