Max

Vondráčková Helena

Dívám se na starou fotografii.
Je na ní shrbený muž v listrovém kabátku.
Pod bradou má motýlka
a před sebou potlučený klavír.

Jmenoval se Max. 
Říkali o něm, 
že to byl ten nejbáječnější klavírista ze všech,
kteří sedávali ke klávesám 
pod stříbrnými plátny, 
tenkrát v těch prvních biografech, 
kdy film byl ještě němý.

Zpěv
Ze všech příběhů, k nimž hrál,
míval nejraděj 
příběh, který pokaždé 
stejný mívá děj.
Tiše hrál 
pod obrázky, 
i když sám příběh lásky 
nikdy nepoznal.

Tenkrát znovu pokaždé 
cítil najednou
prudkou závrať podivnou, 
propast bezednou.
Snad se bál, 
jak to skončí.
Tiše hrál, 
bál se oči k plátnu pozvednout.

Pak rozsvítil se sál 
a pak ta píseň 
zněla lidem dál. 
Když rozešli se zpátky k svým
drobným trápením 
domů.

Znovu pokaždé 
cítil najednou 
prudkou závrať podivnou,
propast bezednou.
Snad se bál, 
jak to skončí.
Tiše hrál, 
bál se oči k plátnu pozvednout.