Mráz

Vondráčková Helena

Žár slunce táh rtuťový sloupec výš. 
Chodník byl výhní spíš, 
tehdy se zbláznil čas. 

Vím, že jen dík neblahým náhodám 
uprostřed léta k nám 
vstoupil mráz .

Mráz! 
Na rtech z ocele 
bílou růž. 
Mráz! 
Běží po těle 
svírá nůž. 

Snad má nůž snad jen z krápníků má dráp,
na každý pád ten blázen nás tím škráb. 
Mění v ledové sousoší nás dva, 
křeč místo úsměvů tu zůstává. 

Tam, kdes mě hřál na našich polštářích, 
cítím jak skřípe sníh, 
roste hráz. 

Jak plevel dál zimostráz klíčí v nás, 
k cudnosti hloupý pás 
dal mi mráz. 

Mráz! 
Na rtech z ocele 
bílou růž. 
Mráz! 
Běží po těle 
svírá nůž. 

Snad má nůž snad jen z krápníků má dráp, 
na každý pád ten blázen nás tím škráb. 
Mění v ledové sousoší nás dva, 
jen maska úsměvů tu zůstává. 

Mráz! 
Na rtech z ocele 
bílou růž. 
Mráz! 
Běží po těle 
svírá nůž. 

Snad má nůž snad jen z krápníků má dráp, 
na každý pád ten blázen nás tím škráb. 
Mění v ledové sousoší nás dva, 
jen maska úsměvů tu zůstává. 

Snad má nůž snad jen z krápníků má dráp, 
na každý pád ten blázen nás tím škráb. 
Mění v ledové sousoší nás dva, 
grimasa úsměvů tu zůstává. 

Snad má nůž snad jen z krápníků má dráp, 
na každý pád ten blázen nás tím škráb.
Mění v ledové sousoší nás dva, 
jen maska ...