Upomínky

Vondráčková Helena

V půl osmé ráno běžím po schodišti dolů, 
tam dole schránku se svým jménem pár let mám. 
To, co v ní najdu, potom u psacího stolu 
čítávám. 

v té chvíli cítím lehké chvění nebo závrať, 
snad právě přišla zpráva - dál, že máš mě rád. 
Co ale čtu si, to jsou upomínky na vrať 
akorát.

Jak v tichu rán 
se dočítám, 
jsem zlobivá, 
jsem zlá. 
Nic nevrací, 
dost poztrácí - 
to jsem já. 

V mé ranní poště znovu složenka mě čeká 
za parkování tam, kde zákaz stání byl. 
Z knihovny zase chtějí vrátit F.L.Věka 
pátý díl. 

Jak tady vidím tak prý dlužím daně za psa 
a u pradlenky mám od října kombiné. 
Snad každý už mi svoji upomínku napsal, 
jen ty ne, 
jen ty ne. 

No páni já 
jsem zlobivá, 
jsem zlotřilá, 
jsem zlá. 
Nic nevrací, 
dost poztrácí - 
to jsem já. 

Stoh upomínek zkrátka v každé roční době 
sem dostávám. 
Tak jen to kam upomínku tobě 
poslat mám? 
Já se ptám, 
vážně ptám. 

Tak dobře já 
jsem zlobivá, 
jsem zlotřilá, 
jsem zlá. 
Nic nevrací, 
dost poztrácí, 
byt v oblacích 
prý mám. 

No a co ty, 
kde svoje rty 
a ruce máš, 
to víš ? 
Vždyť já tě znám, 
ty sebe sám 
poztrácíš.