Vůně vánoc

Vondráčková Helena

Když noc, jak černý krystal,
se právě chtěla snést, 
v té chvíli k nám sem přistál
návštěvník tam z hvězd.

Snad řízen tajnou silou 
našel právě nás, 
tu zvláštní hvězdu bílou, 
byl tu sníh a mráz. 

Sbor zpíval jednu z koled, 
on ji naslouchal,
svou krásou začala bolet, 
jak písně které znal. 

Vůně Vánoc vábí nás, 
vůně Vánoc, žádná hráz.
V té vzácné chvíli nejsi sám,
vůně Vánoc vábí, 
pojď sem k nám. 

Náš poutník kráčel městem, 
tím shonem vánočním, 
každý dral se s prudkým gestem 
vzít všechno bližním svým. 

Přítel z galaxií
se tísnil v tramvajích, 
tam si říkal, jinak žijí, 
než o čem zpívají. 

Pak tam stál potulný hráč, 
co na mandolínu hrál, 
hned se obraz lidských duší
trochu příznivější zdál.

Vůně Vánoc vábí nás, 
vůně Vánoc, žádná hráz. 
V té vzácné chvíli nejsi sám, 
vůně Vánoc vábí, 
pojď sem k nám. 

/Vůně Vánoc vábí nás,/ 
vůně Vánoc, žádná hráz. 
V té vzácné chvíli nejsi sám, 
vůně Vánoc vábí, 
pojď sem k nám.