Zlatá monstrance

Vondráčková Helena

To slunce je mou zlatou monstrancí, 
co při mši ranní zdvíhá den. 
Dlouhý spaní odnesou skřivánci 
a já dám svou tvář slunci v plén. 
Spánek vrátím tam, kam náleží, 
jak velí půjčovní řád. 
Žiju a tím o sny neběží,
já na slunci dál chci se hřát. 

Ať každodenně s bláznivou nadějí 
ptáci zapějí, že prý těch slunci je víc. 
Kouzelnou finesou prý jich přinesou 
zítra třeba na tisíc. 
Já jim v tom nebráním,
hlavu zakláním, 
prohlížím šmolkovej tyl. 
Jedno mi postačí, když se nemračí 
a když já jsem jeho cíl, ten cíl. 

To slunce je mým zlatým kalichem, 
co při mši ranní zdvíhá den. 
Dlouhý spaní odhodím se smíchem 
a pak utíkám rychle ven. 
Nohy smáčí rosa průsvitná, 
slunce den zdvíhá výš. 
Ptám se já, 
čím jsem tak bezcitná, 
že pro slunce snům zamknu mříž. 

Ať každodenně s bláznivou nadějí 
ptáci zapějí, že prý těch slunci je víc. 
Kouzelnou finesou prý ji přinesou 
zítra třeba na tisíc. 
Já jim v tom nebráním, 
hlavu zakláním, 
prohlížím šmolkovej tyl. 
Jedno mi postačí, když se nemračí 
a když já jsem jeho cíl, ten cíl. 

Na, na, na, na...