Klokočí

Matuška Waldemar

Po babičce klokočí 
a po tmě strach 
a do očí 
padl ti prach,
proto vím, že je nutné 
vést řeči smutné 
o tom, co bude potom,
až budu sám.

Ztratila jsi včera klíč, 
dnes ideál, 
všechno je pryč, 
kdo by se smál,
proto vím, že se sluší 
mít smutek v duši, 
vzlykat a přitom říkat,
já rád tě mám.

Opuštěné nábřeží, 
z modravého dýmu chrám, 
nebo město bez věží,
řekni co chceš to ti dám, 
zlatý pohár s fermeží nebo snad 
z protěží, bílý šat, 
za jediný, jediný, jediný, 
jediný úsměv chci ti dát.

Je tu však to klokočí 
a po tmě strach 
a do očí padl ti prach
proto vím, že se sluší 
mít smutek v duši, 
vzlykat a přitom říkat,
já rád tě mám.