Josefína

Radůza

Můj svět zmizel, Josefíno
pryč je všechno, proč jsem žil
stejně lehce jak dny plynou	
unikne i krev z mých žil 
a až zem tu krev vpije
slzy hráze protrhnou 
na každého, kdo žije
někde čeká Waterloo
 
Josefíno, všechno zmizí
jenom bolest přetrvá 
až naši zemřou, zbydou jen cizí
čas všechna pouta zpřetrhá 
až smrt vezme i děti naše
slzy hráze protrhnou 
všechny cesty, které jsem našel
vedou jenom k Waterloo
 
Teď by nikdo už nechtěl
se mnou projít tím čím mám
nevěděl jsem, když jsem letěl
že ne vzhůru, leč dolů letím k tmám	
 
Můj sen, ach, Josefíno 
mé všechny síly spolykal
očí dvé tvých pod ofinou 
nikdo pro mě nevzlyká
nejspíš zavřou nebes brány
pro mou duši otrlou
za všechny ty černé vrány
co se slétnou zítra k Waterloo
 
Teď by nikdo už nechtěl… 
 
Můj svět zmizel, Josefíno 
který k nohám jsem ti položil 
ústy rudými jak víno
šeptáš: „Řekni, proč jsi žil?“
dokud jsme tu, tak pijem
než slzy hráze protrhnou
na mou dlaň čeká tvá šíje
a na mne čeká Waterloo