Odlet vlašštovek

Václavek Vladimír

Odletají vlaštovice, 
mlh a strnisk temné svíce, 
šípy černých plamenů. 
Pod střechou a nad pěšinou 
v krvi namočenou třtinou 
kreslí Amen na stěnu. 

Oči léta. Bolí. Hynou. 

Nevzpomínej. Vzpomenu. 

Uletěly. Už ne naše, 
hřeby v očích Tobiáše, 
stébla z hnízda, střepy z bláta, 
touha v síti stínů jatá. 

V tůni ryba uzdravení. 

Tma je v síti. Ryba není. 

Odletěly. V polích stohy 
sezlátly a v chlévech stlaní, 
Ezaunovo požehnání, 
hrstě slámy v přítmí dlani. 
Osiřely v chlévech rohy, 
pokácené otazníky 
na čele krav, křivé dýky, 
půlměsíce zjizvené. 

Lampy zhaslé. Ještě ne. 

Ztuhlé lokte rohů v stáji 
nikoho neobjímají, 
po někom se ještě ptají. 
Bílá světla spadaná, 
sliby stydlé do rána 
v slámě s otlučenou duší. 

Němota, jež z kleneb stéká, 
sloupů s košilemi z mléka, 
sloupů v plášti z plísně muší. 

Sloupů stromů. V ráji kvetly. 
Čekají, až zima setlí. 

Čekají, až zkameněly. 

Čekají. Už na anděly.