Pocákaná chmura

Záviš

Co má člověk psát, když má smutek na duši, 
co má člověk hrát, když ho ten druhej neslyší. 
Zůstalo mi v srdci jen pár virů poezie 
i když jen z laciné beletrie. 

Na refýži sám vzhlížím z bůhví kterých dat 
a vím že alespoň semafor bude za mnou stát. 
I když není jistý, že ho něco neporazí 
naštěstí však náklaďáků schází. 

Co má člověk dát, když už není majitel, 
co má člověk dát,když za ním nikdo nepřišel. 
Dneska pokoj dej mi, do baru bež na destilát 
tam se můžeš v klidu s někým smát. 

Harmoniko hrej, vyprovoď mě za město, 
nebuď na mě zlá má krásná bledá nevěsto. 
Budeme si tykat, předsudky hodíme stranou 
vždyť máme společnou cestu danou. 

Kam má člověk jít, když mu nepasuje klíč, 
kým má člověk být, když neustále běží pryč. 
Mě ta deska šumí, odezněla čtvrtá věta 
já s rukama v kapsách sčítám léta. 

Po krk já už mám ty psí nálado tebe, 
kufry sbal a val jinak neručím za sebe. 
Až se zase zbavím téhle pocákané chmury 
v mých písních zas budou zvonit dury.