Kostelíček

Dobeš Pavel

    G                       C                      G
1. Na kopci je kostelíček, cesta k němu není složitá,
    D                                    G
   na zahradě tolik svíček, kdo je spočítá.

2. Jaro, léto, podzim, zima, nevedou tam cesty tramvají,
   když tam dojdu se svým klukem, už v kostelíčku zpívají.

       C                                               G
R: Co naučil se chodit, tak v devět hodin ráno každou neděli
    D                             G
   peřinu mi krade a skáče po mé posteli.

R: Týden člověk jezdí a těší se zas na doma,
   nad ránem se vrací, a cesta bývá pitomá.

3. Po schodech nám vždycky zdrhne, žvatlá přitom ty své nesmysly,
   prý v kostelíčku zvoní, tak abysme o nic nepřišli.

4. Zkontroluje vlčí máky, které se teď v týdnu rozvily,
   hlava se mu třepe v obilí.

R: Ztratí se mi v poli, a spěch se ho už absolutně netýká,
   když potká Ferdu Mravence anebo Brouka Pytlíka.

R: Leze po tý zemi, a vůbec ani neví, že je kulatá,
   jó, vona není špatná, nebejt tolik od bláta.

5. Do kopce se kradem zadem až ku staré brance dřevěné,
   někteří z nás ji přeskočili, někteří jí projdeme.

6. Až postaví všechny vázy, to je vždycky dávno poledne,
   vítr kytky shodí, a už je nezvedne.

R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,
   oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.

R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,
   oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.

7. Cizí město, cizí jména, lidi vycházejí z kostela,
   zbyli jsme tu sami, auta odjela.

8. Smeká se to dolů z kopce, křeníme se přitom na sebe,
   zase jdeme špatně - opačně než do nebe.

R: Vracíme se domů cestou kolem košatého javoru,
   jak na něm rostou vrtulky, co létají bez motoru.

R: My radujem se z toho, i když třeba tráva žloutne po létě,
   my, co jsme jen jednou na světě.
   My musíme být šťastní, i když jenom tráva žloutne po létě,
   my, co jsme jen jednou na světě.